Jatir Marta procházel se svou jednotkou malou vesnicí někde na severu Maďarska. Zde v Evropě bylo sychravé počasí. Z nebe se poslední dva dny snášel jemný vytrvalý déšť a krajina kolem byla promočená, stejně jako vojáci prozkoumávající toto městečko. Před hodinou přestalo pršet, ale obloha byla pořád zamračená a pokrytá mraky. Ve vzduchu visela vůně ozónu a čerstvé, svěží trávy. -- Jak to vypadá Martine --, zařval Jatir na vysokého muže v čele jednotky, držícího v ruce sonar a sondujícího terén před nimi. Muž v předu se otočil na skupinu malých domů vlevo o ulici dál. Chvíli nervózně přepínal na sonaru tlačítka se zkoumavým výrazem ve tváři. -- ÁA DO PRDELEÉÉÉÉ ! --, zařval a zvedl levou ruku, s nataženým ukazováčkem. Jednotka rychle odjistila zbraně a natočila se směrem do leva. Vojáci zaujali palebná místa a ukryli se za všechno, za co se ukrýt šlo. Uběhlo dalších pár sekund trvajících věčnost. V tom se jedním z rodinných domků, ležícího asi uprostřed řady, před kterou se krčili vojáci, proskočil mohutný robot vysoký jako čtyři dodávky na sobě. Proskočil domem a začal kolem sebe pálit z kulometu rotujícího mu kolem boku. Zatím, co kulomet tříštil vše kolem, jeho senzory hledaly kousky těl trčící zpoza úkrytů. Všiml si helmy trčící nad malou rozbitou, ohořelou zdí. Zaměřil své senzory. Ze zad mu vylétla světlice, která při dopadu na helmu udělala na ulici menší kráter a po zídce nebylo ani památky. Byla to past. Ve stejnou chvíli z opačné strany Jatir vystřelil střelu ze své fůzní plazmové brokovnice, vážící skoro dvacet kilo, a mohutné tělo robota se rozletělo na změť železa padající z nebe. Asi dvacet metrů dál proskočil domem další obrovský robot. Z děr domů se začali rojit Kertanovi androidi a mohutnými skoky unikali palbě vojáku pálících na ně ze zálohy. Ozval se první lidský bolestný výkřik a torzo lidského těla přeletělo ulici v pětimetrové výšce. Ve vzduchu ho ještě kulomet druhého robota totálně rozprášil na jemný, tmavě rudý déšť . -- Martine --, zařval Jatir a nasadil si na tvář masku s plynem podporujícím lidské rozhodování a bystrost. Zaklapl přezku na temeni hlavy a rozběhl se směrem k místu, odkud vyletělo tělo. Bylo to asi deset metrů a v poloviční vzdálenosti, stálo převrácené nákladní auto. Doběhl za něj a nabil svou obrovskou fůzní brokovnici. Opatrně vykoukl zpoza náklaďáku. Za autem stál android, střílející po vojácích prchajících se ukrýt do domu za nimi. Jatir vyrazil z úkrytu. Obešel vrak a namířil na androida. V tom mu zpoza zad, zčásti robotická, z části lidská ruka vytrhla zbraň z ruky a odhodila ji bokem. Než stačil sáhnout po noži, druhá ruka ho odhodila na budovu po levé straně, na zeď dva metry vysoko. Dopadl tlumeně na zem. V pravé noze to prasklo a Jatir v ní ucítil strašnou bolest, určitě byla na několika místech zlomená. Velký android s lidskou tváří se postavil před něho. Jeho tvář neobsahovala jediný vlas, vous nebo chlup. Byla dokonale hladká a bílá. -- Á, vidím, že máš zlomenou nohu vojáčku, to už ji určitě nebudeš potřebovat, co…--, zrovna to dořekl, vyšlehl z jeho kanónu modrý plamen a Jatirova noha se směrem od kolena dolů proměnila v červeno bílou břečku, zčásti přismahlou k chodníku. Jatira zasáhla neuvěřitelná bolest a proletěla jím jako blesk, který rozčísnul oblohu za letní bouřky. -- A co tvoje debilní hlava, blbečku, myslíš, že ji mrtvý taky budeš potřebovat --. Androidova levá noha se rozevřela a vyjel s ní chladně se lesknoucí nůž. Android ho pevně chytil do ruky a noha se opět potichu zavřela. Šel směrem k Játirovi, který ležel na zemi v kaluži krve. Rána byla zčásti spálená a tak moc nekrvácela. Plyn dodávající mu bystrost a rychlost změnil složení a bolest začala pomalu ustupovat. Android byl od něho pár metrů a na tváři se značil bláznivý úsměv přihlouplého idiota. Jatirovy se začal vracet zrak, který byl ještě před chvíli zamlžený a pomalu začínal rozeznávat tvary a barvy kolem sebe. Když se mu vrátil úplně a začínalo se mu vracet vědomí, uviděl jen záblesk letící směrem od šíleného obličeje směrem k jeho očím. Zavřel oči a v mžiku, v záblesku věčnosti, který mohl trvat klidně celé věky ho napadlo. -- Existuje nebe. Co se teď stane --. Kupodivu byl klidný. Objevil v sobě pramen tryskající pocit uspokojení. Pocit člověka vědoucího, že vykonal za svůj život dost na to aby musel něčeho litovat. Jeho mysl zaplavil klid a odpuštění. Všem, i sám sobě. A těm zasranejm robotům to taky pěkně natřel. Rána a na hlavu se mu sesypala omítka. Otevřel oči pokryté ostrými kousky omítky a veškerý klid byl pryč. Byl zpátky v realitě, jak ji znal. Zima, kouř, smrad, ten strašlivý smrad všude kolem. Trosky, všechno co viděl bylo zničené. Vedle něho ležel na zemi android a křečovitě se snažil pohnout. Jeho sténání a nadávání bylo marné. Jeho super robotické tělo ho neposlouchalo, a jeho vlastní bylo příliš slabé na to, aby s ním pohnulo. Jatir natáhl pravou ruku a uchopil velký chladný nůž, který androidovi vypadl z ruky. S námahou a pomocí obou rukou, se začal pomalu posunovat směrem k němu. Na zemi za ním zůstávala krvavá stopa s útržky spálené kůže, jako od nějakého obrovského plže. Chladný záblesk ocele proťal androidovu lebku. Jeho tělo se párkrát nepřirozeně zacukalo ve smrtelné křeči a zkamenělo. Jatir se z vypětím posledních sil doplazil za náklaďák, aby zjistil co se děje. Robot, který před chvíli proskočil domem jako druhý a rozstřílel Martinovo tělo na maděru teď ležel na zemi. Na jeho gigantickém těle stálo pět vojáků a zuřivě pálilo do jeho vnitřností, i když už byl jasně neschopen čehokoliv, ale potěšení mužů pálících mu do jeho odkrytých útrob a kulkami rozsekávajícímu jeho elektronické střeva, které mu byly podle nich zcela určitě jen na obtíž, bylo neskonalé a možná i trochu terapeutické. Vlastně si to kluci neskonale užívali. Jatir se položil na záda. Možná by mněl zavolat na doktora, ale místo toho se rozbrečel. Z očí mu vytryskli slzy, které mu stékaly po tváři. Na špinavém obličeji vykreslily jasné stopy a zanechávali po sobě omyté místa, místa kudy tekly tyto potůčky štěstí i smutku zároveň. Z dálky k němu přiběhl doktor a položil na zem vedle sebe svou doktorskou výbavu. -- Chlape ty máš teda štěstí, jseš pěkně zřízenej, ale s novýma nohama budeš zase fešák.-- --Doktore, co se stalo.-- Doktor zvedl hlavu od jeho nohou, ale nepodíval se mu do obličeje. Zasněným, napůl vyděšeným výrazem se zahleděl do zapadajícího slunce na obzoru. -- Nevím. Je to zvláštní, ale z celé planety přicházejí zprávy, že se ti zatracení mechaňáci přestali najednou hejbat a konec. Šlup a všichni popadali na zem jako hromada hrušek.Určitě to byl Boží zásah. Vyšší moc--. Vzal svůj dvojitý krucifix, houpající se mu na krku a políbil ho. Rukou si protřel oči a usmál se na Jatira, zírajícího na něj ze spod. Pak se ale vrátil ke své práci a začal si vytahovat své neurčité nástroje z batohu. Jatir natočil svou hlavu k zapadajícímu slunci na obzoru. Přísahal by, že se na něj usmálo. Poprvé za dlouhý čas. Pak ztratil vědomí a upadl do bezvědomí.
***
Na oběžné dráze kolem Země, v obrovské půlkruhové, přes sto kilometrů v průměru široké strategické vesmírné lodi vládl čilý ruch. Obrovské dva hlavní mozky této lodi, ovládaly dění tam dole na povrchu. Ovládali jednotky bojující na planetě, jakoby přesouvály figurky na šachovnici.Operovali s kvanty informací a třídily je podle vyhodnocení. Každý operoval sám, ale celek tvořili pouze dohromady. Společně ovládaly tento zdánlivý chaos. Tato gigantická loď byla na opačném chvostu silného energetického proudu, proudícího ze slunce, který ji zásoboval tak potřebnou energií. -- Ještě že jsme je na počátku této krátké války odřízli od mezi planetární komunikace. Jen elektron ví, co by se stalo, kdyby se jim dostalo pomoci třeba od Maderiánu, už tak kladou větší odpor než jsme předpokládali.-- Druhý mozek tuto úvahu přešel jen letmým zašuměním. -- A teď ještě ten Kertan, člověk. Tvor nenávidějící svůj vlastní druh. Jak podivné a ojedinělé. -- -- A to si ještě myslí, že se pak na té poušti stane králem nebo co--. Z druhého mozku se ozvalo jen pobavené vychrlení čísel čtrnáctých odmocnin čísla pí jejich náhodných násobků . -- I když je pravda, že je ta lidská sebranka v naší zbroji celkem účinná. Snad by jsme je mohli ušetřit a ještě nějak zaměstnat, až to tady skončí. Třeba v nějakých dolech--. Druhý mozek se v záchvatu smíchu odpojil a zapojil od hlavního generátoru v centru lodi. -- Nemněl bys provádět takové hlouposti a odpojovat se v plném vytížení z generátoru. Víš dobře, že ti to nedělá dobře na obvody--, pokáral ho zamyšlený mozek. -- Ale co, vždyť ty se dají opravit a ty si stejně takový blázen, že by se i ti lidé podivili nad tvoji zvráceností--, a oba najednou propukli v nezadržitelný záchvat smíchu, až zakolísalo foto napětí na senzo buňkách.
***
Kimndu-Sri letěl zrovna z návštěvy své hermafrodické tety v souhvězdí Axis Proxima IV. Pohodlně si hověl ve své želatinové, tělní vaně a otvory v blánách spokojeně vystrkoval své dlouhé žluté drápy, vyčnívající z vany jako dikobrazí bodliny. Snil o baheních řečištích v deltě, pod vysokou Yisaderou z rašeliny na Kafiga VIII. Byl připraven zbytek své dovolené strávit opravdu příjemně. Zatím si ji moc neužil. Návštěva tety není nic moc, když po vás chce, abyste ji poskytli své mlýčí. Spokojeně lenošil a snil o malých roztomilých bublinkách vyletujících z teplého bahínka, ve kterém je až po ušní blány. Už to ale dlouho nepotrvá a sen se stane skutečností. Jeho plavidlo se tiše pohybovalo v tachyonové trubici vyšších nad rovin a zbylé tachyony v trubici ji posouvaly v před. Z příjemného slizkého povalování v slizu a snění o dovolené ho vyrušilo nepříjemné blikání na holografické desce, která se rozsvítila uprostřed místnosti s vanou. Znepokojeně se zavrtěl a podal pokyn aby se holo deska přiblížila až k němu. Otráveně se podíval na hologram problikávající před ním, ale když si všiml co mu chce vlastně zdělit, lalůčky se mu stáhly hrůzou. Proto-motor se přehříval a hrozilo jeho přehřátí. V normálním prostoru by se nic nestalo, ale při letu v tachyonové trubici hrozila katastrofa. Generátory se mohli odpojit a prudké zbrždění při rozpadu bubliny, ho mohlo i s lodí proměnit na malé částečky svázané energie, které bere na vědomí jen opravdu velmi malý počet civilizací. Okamžitě vydal rozkaz přerušení letu v trubici a její okamžité rozvázaní. Podle mapy ho to mnělo vyplivnout kousek od nějaké nezajímavé sluneční soustavy s třetí obydlenou planetou. To mu bylo samozřejmě celkem fuk, teď mněl na starosti mnohem důležitější věci. Čekala ho výměna jiskřivého jádra v proto-motoru a to nemnělo nic společného s příjemným lenošením v bahně. Pomalu vylezl z vany a namířil si to do strojovny. Druhá věc je, jestli ho vůbec ještě má, jestli ho náhodou už dávno nevyhodil. Mněl samozřejmě na mysli to staré pomalejší, které kdysi vyměnil za nové a rychlejší. Doufal, že se tak nestalo a on by tu místo příjemné dovolené, své volno nestrávil tím, že by tady nějaké neznámé, zaostalé tvory přesvědčoval, aby unáhlily své vědecké pokroky za tisíc let na pár oběhů. Ve strojovně zamířil přímo do toho nejvzdálenějšího rohu z největším nepořádkem. Našel ho. Jeho staré dobré a prověřené jádro. Zabublal si nahlas blahem z uší mu vytekly neurčité tekutiny. Než se svým novým starým jádrem dorazil k generátorům, uplynula nějaká doba. Složitě a za neustálého nadávání na mizerné výrobky se oprava podařila a jádra byla přehozena. Na konci jejich výměny, už byl na poškozené jádro tak rozčílen, že se ho rozhodl vyhodit ven z lodi do prostoru, jako by to byl očarovaný amulet nosící smůlu. Za neustálého nadávání ho odvlekl do nákladového prostoru a umístil nad velká propouštěcí vrata. Vysušený se pak vrátil do koupelny a už vůně slizu od dveří ho povzbuzovala, aby byl statečný a uklidnil se. Po notné chvíli spokojeného převalování se konečně rozhodl, že opět vyrazí na cestu. Pomalu tedy prolétl soustavou a na jejím druhém konci se chystal nahodit jádro. Při průletu kolem slunce vypustil poškozené jádro do prostoru, aby do něj pomalu spadlo a usmažilo se. Ať jdou do háje s kosmo-ekologií. Na druhé straně soustavy nahodil jiskru v jádře a kolem lodi se začínala rozpínat bublina. Za chvíli ji pohltila v dostatečně silné vazbě a už se řítil v trubici vstříc svým rajským bahniskům na Kafiga VIII, pod mohutnou horou z rašeliny, nádhernou Yisaderou.
***
Jádro pomalu klouzalo prostorem a přitažlivá síla slunce si ho netrpělivě přitahovala k sobě. Přiblížilo se k limitní vzdálenosti a začalo se rychle zahřívat. Netrvalo dlouho a plášť se rozžhavil. Následoval mohutný výbuch a na pozadí slunce se objevil malý tmavý prstenec. Náhoda tomu chtěla, aby právě oblastí, kterou prstenec za chvíli protnul, procházel energetický paprsek, zásobující kosmickou loď, řídící okupaci Země. Ohnuté křivky roviny vzniklé výbuchem, silně otřásly energetickým paprskem a jeho hodnota silně zakolísala. Vlna energie, která poté zasáhla generátory, vyhodila oba mozky z provozu. Pouhé přetížení sítě. Stará a nebezpečná nemoc.
***
Jatirovy se začal vracet zrak, který byl ještě před chvíli zamlžený a pomalu začínal rozeznávat tvary a barvy kolem sebe. Když se mu vrátil úplně a začínalo se mu vracet i vědomí, uviděl jen záblesk letící směrem od šíleného obličeje směrem k jeho očím. Zavřel oči a v mžiku, v záblesku věčnosti, který mohl trvat klidně celé věky ho napadlo, jestli existuje Bůh. Je jedno jaký nebo čí, ale jestli ho tam na druhé straně opravdu něco čeká. Ať už pěkného nebo ne.
***
-- Už se nikdy nebudu odpojovat od generátoru. To ti můžu slíbit--, sliboval ten druhý mozek prvnímu, hned po tom co se oba restartovali. Mnoho totiž nechybělo a tento rozhovor nemuseli vůbec vést.
***
Záblesk s skřípotem dopadl a zasekl se do zdi na opačné straně Jatirovy hlavy, jejíž vrchní useknutá část rotovala vzduchem. Roboti se po těžké bitvě přehnali i s androidy městem a postoupili o něco dál hlouběji do srdce kontinentu.
Vilo Búr:
Odstavce boli vymyslené kvôli tomu, aby oddeľovali jednu skupinu viet tvoriacu logický celok od ďalších skupiniek.
Ľahšie sa to potom číta.
Táto poviedka by sa však čítala ťažko pri ľubovoľnej úprave.
Michal Sedlár - Blaster:
Pozor na opakujúce sa slová, synonymický slovník nenapísali len tak zo zábavy :) V texte občas priveľa prívlastkov, menej je niekedy viac. Nečakaný zvrat na koniec - výborne. Neškodilo by sa občas zamyslieť nad použitými slovnými spojeniami. Môžete mi, prosím, načrtnúť, čo je to "fúzna plazmová brokovnica"?
VŠEOBECNÁ KRITIKA: Odhliadnuc od kvality námetov, všetky súťažné práce majú problémy so štylizáciou a gramatikou. V istých medziach je to, samozrejme, tolerovateľné, už aj vzhľadom k zameraniu súťaže na autorov-začiatočníkov, v niektorých prípadoch to už ale zachádza priďaleko. Porotca má pocit, že si text autor po sebe vôbec neprečítal a do súťaže poslal prvotvar. Tiež nezaškodí nechať poviedku "vychladnúť" a vrátiť sa k nej o niekoľko dní. Pomôže to nájsť a odstrániť množstvo chýb štylistického a občas aj logického charakteru. Dať prečíťať text aj niekomu inému tiež nie je na zahodenie, najlepšie ak ide o niekoho nestranného a sčítaného. A nebojte sa škrtať. Pomôže to dynamike, "hutnosti" textu aj jeho čitateľskej kvalite. Ak mi neveríte, spýtajte sa Saši Pavelkovej alebo Stephena Kinga :)