Na nedalekém kopci stáli dva. Ač od sebe věkově velice vzdálení, byli si teď blíže než kdykoliv před tím.
„Dědo. Podívej co je támhleto za hvězdu?“
„To je Vega chlapče.“
„A támhleta?“
„Která?“ zeptal se stařec a snažil se najít bod, na který mířil chlapcův ukazovák.
„Ta, aha. To je Slunce, chlapče. To je Slunce.“
„A pročpak tak divně bliká?“
Starý muž se podrbal na bradě přemýšleje, jak by co nejlépe, vnukovi vysvětlil onu záhadu. Posadil se, opřel se o dřevěný plot za nimi a začal: „Víš, chlapče. Slunce je už moc stará hvězda. Je starší než si vůbec dovedeš představit…“
„Je starší než ty dědo?“
„Ach ano.“ usmál se starý muž. „Je o moc starší než já. Víš to Slunce má okolo sebe také planety a ta čtvrtá co jí doprovází malá družice zvaná Měsíc, to je Země.“
„Země? To je ta modrá planeta? Ta matka lidstva? Jediná žijící planeta ve vesmíru?“
„Ano. Abys věděl tam odtud jsme my Lidé přišly. My jsme potomkové dávných obyvatel Země. Aztéků, Májů, Řeků, Egypťanů a mnoha a mnoha jiných. Ti všichni jsou našimi předky.“
„Vyprávěj mi o Zemi, dědo.“
„A dostal se až sem, viď?“
„Ano, ale nejen sem. I jinam. Na Vegu, na Alfa Centauri, na Alfa Proximu a dál za hranici mléčné dráhy, za hranici samotného známého světa a tam objevil další svět a další. Ale i přesto, se rád vracíval na Zemi. Tak strašně rád.“
„A co ho vedlo k tomu, aby ji tedy opustil?“
„Vedlo? Lidé si mysleli, věřili, že nejsou jediní v celém Vesmíru. Věřili, že jednou musí naleznout planetu, kde budou žít jiné logicky myslící bytosti. Nepodobní nám. Ale mýlili se. Nenašli nic. Nic, jen sucho. Tu pouště, tu vodu, tu skály, tu led, ale nikde život, ani mikrob, ani fosilie, ani náznak po stavbách či kulturách. Bylo všude prázdno a Lidé zůstali sami. Sami, opuštěni v nekonečném vesmíru.“
„Až budu velký, dědo, poletím na Zemi. Chci ji vidět. Slibuji si, že se tam vypravím.“
„Je to daleko, chlapče, strašně daleko. A nestihl by jsi to.“
„Proč né?“
„Země už dávno neobíhá okolo Slunce a Měsíc už dávno neobíhá okolo Země. A ani Slunce už dávno nesvítí.“
„Ale vždyť já ji vidím! Vidím jak září na obloze, jak svítí lidstvu v ústrety. Volá nás, dědo, volá nás domů.“
„A to je právě to co tu chci říci. Světlo putuje určitou rychlostí. Ten svit, který ty teď vidíš, Slunce vydalo už dávno. Může trvat roky, staletí, než vůbec poznáš že tam už není. Slunce je pryč, ale pro nás ještě existuje. Kdybych měl s sebou silný dalekohled. Velmi, velmi silný, a to ještě žádný takový neexistuje. Viděl bych Zemi, a mohl si ji prohlédnout, ale nejde to. Země, stejně tak jako všechny planety okolo Slunce, můžeme vidět jen na záznamech počítače, ale nikdy už si na ně člověk nesáhne. Lidstvo ztratilo svůj domov. Ztratilo svou identitu a pomalu umírá uzavřeno v samotě.“
„A tys byl někdy na Zemi, dědo?“
„Já? Kdysi dávno, jednou.“
„A jaké to tam je?“
„Jaké?“ úsměv „Stromy kvetou, ptáci si zpívají svou ranní písničku. Drozd, datel, pěnkava….. Všechno je plné barev a života. Čerstvý vzduch a přepůvabné tvorby přírody. Řeka, jezera i ty skály jsou tak krásné………Je tam jako v ráji, jako v Edenu!“
„Je mi líto, že to neuvidím.“ povzdychl si chlapec. Vzal ze země tornu a společně s ní vyběhl směrem k domu. Pak zmizel za obzorem, kdesi pod kopcem.
Stařec se postavil. Utrhl si ze stromu poblíž bobuli připomínající hrušku. Zakousl se. Naposledy se nadchl z plných plic a ještě jednou se podíval na tu blikající hvězdu. Pak se otočil a vyrazil za chlapcem.
V té chvíli Slunce zablikalo naposledy. Už nebude součástí noční oblohy. Už nikdy víc, jej nespatří. Sluneční svit byl pohřben v mlčivém tichu vesmíru.
„Vypni program!“ řekl děda.
Zmizela hruška, zmizely stromy, kopce, dům i nebe. Dokonce ani chlapec už tu nikde nebyl.
Starý muž stál uprostřed obrovské tmavé místnosti.
„Máte nějaká další přání, kapitáne?“ zeptal se synchronizovaný hlas počítače.
„Ne, díky, to je vše. Uložit nová data!“
Vyšel ven malými dveřmi uprostřed nejdelší stěny.
Vyšel do davu. Lidé kolem něj chodili. Měli naspěch. Kosmická loď potřebuje údržbu.
„Tyhle simulace ničemu nepomáhají, kapitáne.“ ozvalo se za zády starého pána.
Muž se otočil a díval se do nepoddajných očí svého prvního důstojníka. Byl to silný, statný mladý muž plný přesvědčení, elánu a temperamentu. Byl to opak svého nadřízeného. Zatímco starý muž dbal zásad a tradic, jeho mladý kolega viděl svou nezávratnou kariéru kdesi v Lidském senátu.
„Já, vím. Já to vím. Jen, myslím si, že pak bude snazší ji najít.“ řekl smutně starý muž a dal kolegovi ruku na rameno.
„Pane. Země, je mýtus, Legenda, nikdy neexistovala. Rozumíte, nikdy. My nepocházíme z nějaké zapadlé malé planety. My jsme děti hvězd. Jsme děti všudy přítomné existence. Jenom my.“
„Já tam byl. Byl jsem na ní Samme. Viděl jsem ji jako teď tebe.“
„Jsi starý blázen. Nikdy ji nenajdeš. Nikdy!“ řekl hořce a odešel pryč.
Starý muž se opřel o parapet okna a pozoroval skutečné hvězdy.
„Vím, že tam někde jsi. Ty má rodná planeto. Vím že tam jsi ty matko lidstva. A já už brzy budu s tebou.“ řekl pomalu a opatrně.
Naposledy stál a naposledy se díval na nebe. Naposledy jej viděli a naposledy se na něj usmáli. Naposledy se mu zastesklo a naposledy opustil svou loď. Starý pán pomalu spadl na podlahu. Jeho dech vyprchal a jeho přesvědčení pominulo. Poslední z Pozemšťanů opustil svět svých potomků.
„Dědo a proč ta hvězdy bliká?“
„Stala se z ní supernova, chlapče. Neexistuje. Vyletěla a všechno pohřbila s sebou.“
A přesto všechno se prach s prachem spojí a vznikne nová hvězda. Další a lepší. Aby mohla opět vzniknout ona rajská zahrada stromů a keřů a zvířat a vody a skal a sněhu a bytí samotného. A znovu se rozezní strání zvuk ptačího zpěvu a vůně sladkého vzduchu bude opět dodávat nádheru samotného bytí.
Vilo Búr:
Pekná poviedka.
Ocenil by som viac deja... ale je to pekné a má to i pointu.
Michal Sedlár - Blaster:
Zdá sa, že inšpirácia miznúcimi hviezdami, rovnako ako potreba vyriecť na záver "myšlienku" má dlhšie trvanie. Odporúčam viac sa sústrediť na príbeh ako na záverečné moralizovanie. Väčšina textu je zbytočná - prečo obšírne vysvetľovať niečo, čo každý pozná? Moment stretnutia s chlapcom mohol byť vyplnený plodnejším rozhovorom.
VŠEOBECNÁ KRITIKA: Odhliadnuc od kvality námetov, všetky súťažné práce majú problémy so štylizáciou a gramatikou. V istých medziach je to, samozrejme, tolerovateľné, už aj vzhľadom k zameraniu súťaže na autorov-začiatočníkov, v niektorých prípadoch to už ale zachádza priďaleko. Porotca má pocit, že si text autor po sebe vôbec neprečítal a do súťaže poslal prvotvar. Tiež nezaškodí nechať poviedku "vychladnúť" a vrátiť sa k nej o niekoľko dní. Pomôže to nájsť a odstrániť množstvo chýb štylistického a občas aj logického charakteru. Dať prečíťať text aj niekomu inému tiež nie je na zahodenie, najlepšie ak ide o niekoho nestranného a sčítaného. A nebojte sa škrtať. Pomôže to dynamike, "hutnosti" textu aj jeho čitateľskej kvalite. Ak mi neveríte, spýtajte sa Saši Pavelkovej alebo Stephena Kinga :)
Tono Stiffel:
Jedna z zaujímavejších poviedok v súťaži. Zaujalo ma spracovanie témy a technopoetika. Začiatočnícke chyby, málo emócií.