Představte si, že ležíte na Floridě, krásně se opalujete na pláži a slunce vás ovíjí svými paprsky a vy se pod tíhou tohoto okamžiku uvolňujete. Skrz sluneční brýle pozorujete tu zářící kouli, zvanou Slunce, jak s vlídností sobě vlastní na tuto vzdálenost jemně pečuje o vaši pokožku a víte, že mu nesmíte dovolit aby to přehnalo.
A náhle, bez předchozího varování, bez nějakého signálu, či zprávy, je pryč. Už nevidíte tu žhavou kouli nad obzorem.
Nejspíš vám bleskne hlavou, že jste svědky zatmění. I to je možné, přece se o takovéhle jevy vůbec nezajímáte a tak nevíte, jestli něco takového někde hlásili. Pak ale otočíte hlavu nalevo od Slunce vidíte Měsíc a není ani v úplňku. I když nejste astronom, zamyslíte, se jak tedy pak může k zatmění dojít.
Možná jste opravdu laik a tak si myslíte, že se opravdu jedná o nějakou jinou planetu a za chvíli vám vaše milované slunce opět sežehne mikroskopickou část vaší pokožky. Vrátíte hlavu do původní polohy a pozorujete tento podivný úkaz.
Čekáte šest minut, pak si řeknete, že to trvá nějak moc dlouho. Začnete přemýšlet co se to vlastně stalo. Mnoho lidí se dívá do nebe, ale někteří na pláži tento jev ani nezaznamenali. Uplynuly další dvě minuty, aniž by se cokoliv změnilo.
A pak? Pak najednou z ničeho nic, překvapivě děsivá a ukrutná, přišla tma.
Nevidíte nic. Naprosto nic. Takovou tmu jste ještě nezažili. Snažíte se nahmatat své věci, složit je a odejít. Chcete domů? teď alespoň do auta. Kde jen je? Ach ano, na parkovišti za pláží. Věci máte sbalené. Dvakrát již do vás cestou někdo vrazil. Z temnoty se ozývají výkřiky. Někdo křičí o pomoc. Někdo se topí. Co může dělat plavčík? Kdesi před vámi je vidět kužel světla. nejspíš z baterky. Zamihotá se v temnotě a zmizí v nenávratnu.
Jdete vůbec správně? Slyšíte být vlny po své levé straně. Cestou jste už nespočetně mnohokrát pošlapal deky a věci jiných lidí. Někomu jste převrhl pití a někomu rozdupal pískový hrad. Ale co po tom. nikdo tu neseděl.
Zvednete pomalu hlavu a už se nesnažíte něco vidět, jen jdete, velmi opatrně měříte každý krok do nicoty. Písek vystřídala tvrdá asfaltová vozovka. Konečně někde mimo pláž.
Někoho napadlo zapnout pouliční osvětlení. Teď už se zorientujete. I když je světlo čímsi jiné, teď už vidíte. První nezvyky přešly a oči již přestávají bolet. Už vidíte své auto.
Za několik málo minut sedíte ve svém domě. Ve světle vlastního útočiště. To co se děje ve vás jistým způsobem vyvolává naprosté šílenství, ale fakt toho, že nevíte o co jde vás drží v laxně nelogickém omámení. Napadne vás, že je to téma, kterým se musí zabývat všechny mediální složky této společnosti. Tak si jdete sednout do obýváku a zapnete televizi.
Náhle se ozve hlas pořadatele jedné ze stanic a známá fráze konečně opouští původní program: „Přerušujeme vysílání z důvodu nových zpráv.“
Vidíte vědce NASA, kteří vám oznamují, že Slunce jako takové zhaslo před necelou hodinou. Jednoho z vědců, stojícího po levici právě přednášejícího. Toho s vousy, jistě znáte. Je to určitě ten samý vědec, který včera uváděl dokument o prvním lidském kroku ve vesmíru. Pravda, bylo to z pohledu historika, ale nebylo to nezajímavé.
Řečník upozorňuje na dalekosáhlé důsledky, během několika dní prý nebude dost kyslíku. Ti, jenž se neudusí zajisté umrznou či postupně zemřou nedostatkem potravin. Dají se očekávat nevyčíslitelné ztráty na lidských životech. Postupně odumře fauna i flora. Země se stane vyprahlou planetou bez domova. Řečník předal slovo vám známému vědci. Ten stručně rekapituluje dočasné vědecké analýzy a varuje, že Slunce postupně ztrácí svou gravitaci, a že je nanejvýše možné, že Země bude brzy plout nekonečným vesmírem jako samotná planeta. Také se na chvíli pozastavil nad důvodem proč Slunce náhle přestalo svítit. Nebyl však schopen nějaké ucelené teorie. Tvářil se zádumčivě a skutečně přiznával, že není schopen tento neznámý jev vysvětlit. Jeho proslov končil větou: „Ve vesmíru je tolik nám neznámých věcí a tolik úkazů, že nemůžeme říci ani to, že to co nás postihlo, je věc výjimečná, nebo zcela běžná. Sám fakt, že jsme zatím nic podobného u žádných obdobných těles nezaznamenali může znamenat i to, že jsme nebyly svědky běžného jevu, ale zaznamenali jsme jev naprosto abnormální.“
Vypnete televizi. Panika kterou cítíte je ve vás dušena vaším vlastním přesvědčením o nadřazenosti člověka. Tohle se přece vám nestává. Tohle se stává těm jiným, těm hrdinům z televize, těm kteří riskují své životy. Ne vám.
Vyjdete ven na terasu a pozorujete metropoli. Světla domů jsou zapnutá, nebe je protknuté miliony teček. Jiných hvězd, které stále ještě existují. A vy se ptáte, proč né ony? Proč zrovna hvězda vám nejbližší? Pozorujete ty hvězdy a pak vidíte měsíc. Tedy, vidíte. Ono kdyby jste zrovna špatně viděli asi si ho ani nevšimnete. Polovina měsíce, která je jen o něco málo světlejší než okolní pustina. Jak dlouho bude trvat, až už ho neuvidíte vůbec?
A pak. Zaniká, jedna vedle druhé, ne nějakým systémem. Zanikají všechny. Hvězda za hvězdou, Galaxie za galaxií přestávají vydávat své přirozené světlo. Obrovské hvězdy po miliardy let svítící na nebesích jsou pryč. Jsou mrtvé. Je prázdno, ticho, tma. Je cítit smrt. Ale proč? Kdo za to může, kdo to zavinil?
Vběhnete do domu. Jste zachváceni panikou. není záchrany. Jste na obrovské lodi pomalu ale zato jistě se potápějící do bezedných ledových vod oceánu. Bez záchranných člunů a se spoustou nezachráněných pasažérů.
***
Od domu k domu jezdí policejní vozidlo. Prosí Občany, aby se shromáždili na náměstí. Hlavně aby se teple oblékli. Je pravdou že v tom se vědci nemýlili. Po těch čtyřech dnech naprosté únavy a nekonečné noci je zima, že i když máte topení na maximum máte v bytě dva stupně celsia.
Obléknete se. Teplý, těžký kožich, který jste si s sebou zabalili ještě v Kanadě, a o kterém jste si mysleli že vám na Floridě nebude k ničemu, je skutečně skoro k ničemu. Ne však z důvodu nepoužívání, naopak. I přes tlustou látku je naprosto nemožné se uchránit před strašným venkovním mrazem.
Vyjdete ven. Nasednete do auta. Ale pak si uvědomíte, že náměstí není daleko, jen čtyři bloky. Stejně by nejspíš byla zácpa. Vystoupíte jdete pěšky.
Jdete ulicemi zahalených ve tmě i těmi, které jsou osvětleny lampami. Rozeznáváte domy, kolem kterých jste si za mlada hrával, běhal, skákal, ale teď jsou nějak jiné. vypadají opuštěně, zpustle a hrůzostrašně.
Někteří v panice pospíchají na náměstí, jiní se jen bojí. Někteří se lstivě ohlížejí přes rameno a čekají až bude vhodný okamžik okrást strachem nevidoucího kolemjdoucího. Obchod z elektronikou za rohem je již vyrabován. Potkal jste dokonce několik lidí, kteří míří na opačnou stranu. Jsou šílení. Ne, přišli o rozum. Utíkají pryč, pryč od něčeho, čemu se utéct nedá. Chtějí vidět slunce, ale nemohou.
Je zima, strašná zima. Policisté se snaží udržet pořádek. Kéž by to jen bylo možné. Už teď se špatně dýchá. Vzpomenete si na relaci z televize, kde oznamovali lidem, ať si jdou co nejdříve vyzvednout plynové masky. Nebyly to vlastně plynové masky. Bylo to něco jiného, co jim bylo hodně podobné.
První zásahová jednotky v černých uniformách a s maskami na hlavách se prodrala davem a kolem vás proběhla kamsi do prázdna. Jen vás tak napadá, jestli si tu masku budete moci někdy sundat.
Podíváte se na nebe. Je černé, naprosto černé. Vědci říkali, že hvězdy na obloze zanikli dříve, než to bylo vidět tady na Zemi. Kolik jich zaniklo dřív než Slunce?
Na rameno vám poklepe uniformovaný policista a vtiskne vám do ruky masku. Nasadíte si ji a mnohem lépe se vám dýchá. Mnohem lépe. Jdete dál. Již to není daleko, už jen několik domů a budete na náměstí. Díváte se kolem sebe.
V ulicích pobíhají policisté a rozdávají masky již se dusícím Občanům. Vlevo v malé uličce mezi domy se za vašeho nechtěného přihlížení udusil jeden bezdomovec. Jeho tělo bezvládně vzdalo boj s neposedným kyslíkem a padl vedle svého zmrzlého kolegy. Prohlížíte jeho tvář a je vám známá. Ano, s tímhle člověkem jste studoval střední školu. Co je to vlastně za život, když se lidé se stejným vzděláním mohou ocitnout na takto jiných postech. Vždyť jste tam mohl zrovna tak ležet teď vy.
Konečně dojdete k náměstí. Uprostřed tohoto nevelkého prostoru je provizorně sbité jeviště, chcete-li pódium, jejichž stavitelé si asi nezatěžkávali hlavu, zda to vydrží, či ne. Stojí tam skupinka mužů. Jeden z nich je muž z televizní relace před čtyřmi dny. Právě stojí u mikrofonu.
„Dámy a pánové, prosím klid. Není nutné panikařit. Mám stejně dojem že vám nesdělím nic, co by jste si již nevyslechli v našich mediálních relacích. Nebudeme se zatím zabývat, důsledky a příčinami tohoto jevu. Naším největším a nejdůležitějším úkolem, jakož i úkolem celého lidstva je přežít. I kdyby měl přežít jen jeden člověk z miliardy, nebude naše úsilí marné! Naše laboratoře společně s vědeckými kapacitami celého světa, bez rozdílu národnosti, či vyznání, vynalezli, malý přístroj. Tento přístroj je teď vyráběn ve všech strojních halách po celém světě. Tento přístroj bude bezplatně instalován co nejdříve do každé domácnosti. Tento přístroj bude čerpat ze svého okolí látky z ovzduší a bude je zpětně měnit v kyslík. V okolí těchto přístrojů budeme moci chodit bez masek. A pokud se povedou experimenty s většímu agregáty, budou moci tyto přístroje vyrábět kyslík i na vybraných místech mimo uzavřené budovy.“
***
Je pátek, dva měsíce po Zániku. Vlády padly a z nejsilnějších představitelů planety se vytvořil Spolujednotný Senát. Zprávy o krádežích a vraždách zmizely. Silní přežili, slabí umřeli. Je konec nadějím, je konec štěstí?
Denně kolem vašich oken projíždějí nákladní vozidla. Převážejí mrtvá zvířata, která sesbírala poblíž kyslíkového obalu a odváží je na hromadné pohřebiště. Stejně tak jako lidi, kteří nepřežili. Potichu, pomalu důstojně, krutě. Je to naprosté fiasko.
I když lidstvo dostalo další šanci. Jaký je to život bez Slunce? Jaký je to život bez jasných barev svítání?
Jednu pozitivní věc snad nalézt můžeme. Lidstvo se konečně sjednotilo. Nejsou žádné rozdíly. Nejsou žádné nesváry. Lidstvo si pomáhá, alespoň prozatím. Tato generace je klidná. Tato generace je smířená. Tato generace je bez ducha.
A co ty nové generace, další a další pokolení? Ti jenž se narodí bez Slunce. Ti jimž bude tento život naprosto vlastní. Co oni? Dokážou i oni žít bez nesvárů a hádek?
Copak musí vážně být neproniknutelná tma aby nám rozsvítila temnotu v našich srdcích?
Vilo Búr:
Autor pekne pracuje so slovami a poviedka sa dobre číta.
Preto ma sklamalo, keď na konci vysvitne, že to celé je vlastne iba úvod k záverečnému patetickému prehláseniu.
Škoda, pretože by mohlo ísť o úvod k naozaj dobrej poviedke.
Poviedka, ktorej jedinou úlohou je odovzdať morálne posolstvo, takýmto spôsobom...
viete si predstaviť čítať desať takých poviedok v jednej knihe?
Záver -- zjednotenie planéty ako výsledok nebývalej katastrofy -- mi pripadá veľmi nelogický.
Michal Sedlár - Blaster:
Použiteľná téma, nevyvážený text. Niekoľko štylistických a gramatických chýb. Autor sa čo najrýchlejšie snažil dostať na koniec, akoby to "už chcel mať za sebou". Miestami zbytočne vysvetľuje a rozpisuje jasné veci, inde zasa prebehne bez zastávky tam, kde by sa mohol zdržať viac. Niekoľko pekných momentov dáva prísľub do budúcnosti. Píšte ďalej...
VŠEOBECNÁ KRITIKA: Odhliadnuc od kvality námetov, všetky súťažné práce majú problémy so štylizáciou a gramatikou. V istých medziach je to, samozrejme, tolerovateľné, už aj vzhľadom k zameraniu súťaže na autorov-začiatočníkov, v niektorých prípadoch to už ale zachádza priďaleko. Porotca má pocit, že si text autor po sebe vôbec neprečítal a do súťaže poslal prvotvar. Tiež nezaškodí nechať poviedku "vychladnúť" a vrátiť sa k nej o niekoľko dní. Pomôže to nájsť a odstrániť množstvo chýb štylistického a občas aj logického charakteru. Dať prečíťať text aj niekomu inému tiež nie je na zahodenie, najlepšie ak ide o niekoho nestranného a sčítaného. A nebojte sa škrtať. Pomôže to dynamike, "hutnosti" textu aj jeho čitateľskej kvalite. Ak mi neveríte, spýtajte sa Saši Pavelkovej alebo Stephena Kinga :)
Tono Stiffel:
Zaujímavo spracované klišé. Trochu viac rozviť, menej moralizovania, lepšia pointa.