“Dámy a pánové! Dovolte mi, abych hned v úvodu přivítala ředitele Projektu »mí plus« a čestného prezidenta Hnutí za Velké Japonsko, pana doktora Tatsuo Isikawu,” pronesla moderátorka na kongresu uspořádaném u příležitosti stého výročí založení tohoto politicko ekonomického hnutí. Shromáždění se koná v New-Sace, dne 14. října 2128.
“Vážení přátelé!,” zahájil prezident svůj projev. “Děkuji za slovo a za váš projevený zájem. I já vítám naše delegáty, novináře a čestné hosty. Oceňuji, že většina z vás je tady osobně, bez svých holografických duplikátorů. Dnešní den si to zaslouží. Nechci mluvit dlouho. Mám raději práci a její výsledky. A ty bych se dnes pokusil shrnout. Nebylo to lehké, ale podařilo se nám vše, co jsme si před lety slíbili. Zajistit pro lidstvo dostatek prostoru, energie a dalších životních potřeb.”
“Dědo, promiň, že tě ruším,” ozvalo se najednou v rozlehlém sále. Virtuální sál zmizel a zůstal po něm jen zastavený plošný obraz na panelu s blikajícím nápisem »Přímý přenos se zaznamenává«. “Nemohl bys Kájovi vysvětlit něco do školy? Já na tu fyziku moc nejsem,” komentovala svůj asertivní vpád mladá dáma doprovázená asi čtrnáctiletým chlapcem.
“To jsi ty, Olinko?,” odpověděl otázkou děda. “To víš, že bych mohl. Jen abych to ještě znal. Já jsem ze staré školy. A s čím máš vlastně Kájo problémy?”
“S tou periodickou soustavou, se soustavou jader,” vysoukal ze sebe nesměle mladík, který vstupem do monoduplikační místnosti způsobil rozplynutí duplikátoru své maminky.
“To snad ještě zvládnu,” vydechl spokojeně (pra)dědeček a bylo vidět, že měl obavy ze záludnějších témat. “Víš, Kájo, kdysi se soustava učila jinak. Na základě podobnosti některých prvků.” Do prostoru vylétla tlustá elektronická kniha, která se sama otevřela. Vypadla z ní veliká tabulka z osmnáctého století a zůstala viset uprostřed místnosti. “Pak byla vyslovena teorie triád. Koncem devatenáctého století ji vylepšil Mendělejev a Meyer do podoby periodického zákona, který jsme se učili ještě my,” pokračoval dědeček a pokynul směrem k rozbalené německé a ruské tabulce, které vznikly nezávisle, ale jsou neuvěřitelně podobné. “Potom přišly plejády a nakonec se všechno zobecnilo. Pomocí osmi kvarků popíšeš jakékoliv jádro, včetně izotopů. A z rohů diagramu přímo odečítáš fyzikální a chemické vlastnosti…takhle,” vysvětluje dědeček, zatímco se v místnosti objevil rotující diagram, na němž se zobrazily blikající odečítací linie. “Takže lehce vypočítáš i vlastnosti látek, které zatím ještě nikdy nebyly vyrobeny.
Leptony, jako elektrony a miony, tě potom nemusejí vůbec zajímat. Platí zákon zachování leptonů a Devgunova neurčitost. Ale to znáš z chemie, ne?”
Ano, to už znám,” přisvědčil chlapec. “Jenom nevím, k čemu mi takový blbosti budou. Všechno se dá přece vyhledat, tak proč tomu musím rozumět?” Pak se rozloučil a jeho obraz zmizel v okamžiku přepnutí holofonu zpět na poněkud zrychlený konferenční záznam z Japonska, který se pokoušel dohnat reálný čas.
“V tehdejším světě bylo nutno nejprve prolomit legislativní bariéry, vytvořit dostatečné zdroje energie a zdroje neodmyslitelného kapitálu,” pokračoval prezident. “Ekologisté na nás tehdy přišli se svou starou banánovou doktrínou (BANANA znamenalo Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anybody, tedy nestavět vůbec nic, nikde a blízko kohokoliv). A tady se zrodila geniální myšlenka našeho strategického týmu. Vydali jsme se na cestu do moře. Ano přátelé, přímo do moře! Náš projekt vycházel z předpokladu, že je možno řízeně snížit hladinu světových oceánů a odkrýt tím novou pevninu. Předkoupili jsme si proto budoucí vynořené pozemky, aby se s nimi nespekulovalo. Šlo nám jen o to, aby se z jejich prodeje pokryly náklady na realizaci celého záměru. Plán byl jednoduchý. V hlubinách světových oceánů těžit horniny a tím uvolnit místo pro vodu a plantáže. Využít vytěžené nerosty k získávání důležitých surovin a ve formě upravené hlušiny je pak ukládat spolu s ekologicky stabilizovanými odpady ze souše na dno mělkých moří, čili na novou pevninu.”
“To je přece Isikawa! Že ano, Františku,” ozvalo se ve znovuvytvořeném virtuálním sále.
“Katko, tiše!,” usměrnil dědeček svou ženu. “Je to moc důležité a zajímavé. Nechal jsem na našich projektech kus svého života. Studovali jsme s Tatsuou v Chicagu a bádali jsme pak v podzemní Fermiho laboratoři v Argonu. Pár mil od Univerzity. Kolem laboratoří ještě dodnes běhají bílí jeleni-jsou nádherní...,” domluvil stařec rozechvělým hlasem a zesílil kývnutím hlavy svůj holofon, aby mohl sledovat přítele.
“Dnes můžeme hrdě konstatovat,” vysvětluje nadšeně Japonec, “že hladina světových oceánů poklesla oproti roku 2028 o třicet stop a plocha pevniny je více než dvojnásobná. Ne všechna nová území připadla Východní konfederaci. Ale o to nám přece vůbec nešlo. Chtěli jsme, aby celá naše Země byla opět veliká. Aby všichni lidé na světě měli kde žít a aby měli dostatek smysluplné a dobře ohodnocené práce, jídlo, vodu, zdraví a vzdělání. I toto nové hlavní město (New-Saca) vděčí za svůj vznik výsledkům naší práce. Díky ní získali občané i novou životní dimenzi. Jediným smyslem života už není (tak jako v minulých staletích) mít co nejvíce dětí a vyhladit či vyhnat jinověrce nebo příslušníky odlišných etnických skupin. Usmíváte se, ale já sám takovéto myšlení ještě pamatuji. Přitom nepatřím k nejstarším lidem. Pozemská populace je stabilizována na necelých pětadvaceti miliardách osob. I při výrazném prodloužení lidského života jeví nyní známky početního poklesu.”
“Dobře mluví,” pochválil ho dědeček. “Akorát měl ještě uvést, že jsme také rekultivovali nové mořské dno. Přesně podle environmentálního programu. Dnes je tam víc korálů a všeho dalšího než kdykoliv dříve. Taky jsme osvětlili podmořské transportní koridory a multimembránové sladkovodní plantáže v hlubinách oceánů. Rozšířili jsme deštné pralesy, utlumili tornáda, tajfuny a hurikány,” dodal a znovu se napjatě zaposlouchal do časově mírně posunutého Isikawova projevu.
“Ve středověku bylo symbolem moci, bohatství a prosperity zlato,” pokračoval s moudrým úsměvem Isikawa. “Stalo se jakýmsi univerzálním zbožím představujícím vysokou a stabilní hodnotu v malém objemu hmoty. Později převzaly jeho roli kovové, papírové a deklarované elektronické peníze. Za ně šlo koupit téměř vše. Po těžkých globálních klimatických změnách v minulém století se však zdálo, že peníze není možno volně směnit za pozemky ani za energii. Hladina světových oceánů nezadržitelně stoupala a hladovějící lidstvo muselo obývat stále menší prostor. Mnohé názorové proudy i v této nelehké zkoušce lidstva nadále trvaly na zákazu regulace porodnosti. Budu trochu parafrázovat jednu starou evropskou pohádku »Sůl nad zlato«, protože s malou nadsázkou začalo platit, že »Čistá energie je nad peníze«. S pomocí energie se dá totiž budovat cokoliv. Kdo má energii, má i vodu, vynořené pozemky, suroviny, plantáže a jídlo.”
“Slyšelas’ to, Katko? Tu pohádku jsem mu vyprávěl já!,” ozval se hrdě stařík a opět pustil zastavený obraz.
“Při realizaci projektů jsme začínali s běžnými jadernými ponorkami s lidskou posádkou. Později jsme přešli na plně robotizované multidopravníky, které dokázaly realizovat obrovské přesuny podmořských hmot. A to prosím bez negativních dopadů na podmořskou biosféru. Technika zachránila lidstvo dříve, než nám začalo být na Zemi těsno. Jsem hrdý, že jsem byl u toho, přestože mě projekty málem připravily o rodinu i o čest.”
Děda opět zastavil očima projev. Ověřil si, že ho poslouchá jen jeho manželka a začal vysvětlovat: “Katko, víš jak se to stalo? Tenkrát šlo o veliký mravnostní delikt. Tatsuo měl samozřejmě ochranku, ale jeho kontra-industriální odpůrci byli hrozně mazaní. Kdyby ho zabili, nezničili by jeho dílo. Proto vymysleli sprostý trik. Jedna ženská ho žalovala za sexuální obtěžování a brutální znásilnění před dvanácti lety. (Něco takového se mohlo stát jenom v Americe). On se jí samozřejmě nikdy ani nedotkl. Ale dokaž to, když k soudu přinesla doličný předmět. Uvedla i den, kdy údajně byli spolu a předložila k rozboru své prádlo, na němž byla její krev a Tatsuovo sperma. Den měla přesně zjištěný. Žádné alibi se na něj opravdu nedalo sehnat. Zažili jsme hrozné trápení. Zdálo se, že se s tím nedá vůbec nic dělat a že naše projekty budou veřejností zavrženy. Až nás napadlo udělat opravdu hloubkovou analýzu. Tatsuo totiž toho roku pracoval na likvidaci staré laboratoře na výrobu rádiových jehel. Po ukončení práce byl vyšetřen a našli u něj stopovou kontaminaci rádiem (Ra) a jeho dceřinými produkty (hlavně poloniem). Chodil pak několikrát na kontrolu, než dobral diuretika a byl dokonale dekontaminován. Obdržel velice malý dávkový úvazek, ale kontaminace by se v jeho původní tkáni dala naměřit i po letech. Jenže vzorek, předložený u soudu, nic neobsahoval. Byl odebrán mnohem později. Naprostou přesnost měření doložila i Světová akademie věd. Proto se proces zastavil a vše odešlo do ztracena. Jenom my jsme si léta lámali hlavu, jak se jeho tkáň mohla dostat na prádlo té ženské. Uběhlo dalších dvacet let. V té době k nám do ústavu nastoupil mladý inženýr. Jmenoval se Lacroux. Velice dobře jsme si rozuměli. Jednou se prořekl, že o starém skandálu něco ví. Když jsem mu slíbil, že tajemství zůstane jen mezi námi, prozradil mi, jak se tenkrát všechno událo. Jeho otec kdysi pracoval u malé recyklační firmy. Jednoho dne dostali zvláštní zakázku. Ani netušili proč. S vyčištěným vozem na odpadky měli v noci vyvézt nějaký kontejner a měli ho pečlivě roztřídit. Dotyčný kontejner stál před Isikawovým domem. Tatsuo doplatil na svou důslednou hygienu a latexová ochrana s jeho spermatem se dostala do rukou anti-industriálních aktivistů. Je to nechutné, že? Já mu asi opravdu nikdy neřeknu, jaké metody používají jeho nepřátelé. Zbytečně si připomínat staré vrásky. Ačkoliv Lacrouxův otec si ono tajemství do hrobu odnést nechtěl… Mimochodem-dotyčný odpadkový kontejner byl zamčený. Odemykal se ještě starým laserovým klíčem. Ale i s tím si, jak je vidět, poradili. Parchanti!” Holofon se opět automaticky rozběhl, protože se v místnosti přestalo mluvit, a Tatsuo znovu spustil:
“Připomeňme si projekty, které se na tom podílely. Projekt »Voda všem« se zdařil přímo ukázkově. S levnou energií pracují nové multimembránové vodárny na plné obrátky. S odsolenou mořskou vodou jsme zúrodnili téměř třetinu starého světa i etážové plantáže na dně oceánů. Bioelektrolyt sycený oxidem uhličitým, monochromatické světlo a zcela stabilní teplota na dně oceánu jsou tím nejvhodnějším prostředím pro nové agrokultury. Dnes běžně stavíme dvěstěpadesátipatrové plantáže s nesmírným výnosem, který nemá v historii obdobu.
Ale teď k energetice. Když v padesátých letech došla nafta, bylo nás na Zemi patnáct miliard. Spalování uhlí se nedalo zrychlovat a zbýval nám uran 235. Jeho zásoby však rychle klesaly a spolu s poklesem zásob rostla i jeho cena. Náš prvý energetický projekt se proto zaměřil na thorium, použité jaderné palivo, staré zásoby vojenského plutonia a ochuzený uran. Současné energetické komplexy, pracující na bázi vysokoteplotních reaktorů a starých héliových turbín, disponují zásobami surovin na několik staletí. Pomohla jim těžba hornin na mořském dně. To by však stále nestačilo. Lidstvo potřebuje diverzifikaci zdrojů. Tak, jak se nám v tropických oblastech podařilo využít přírodního Slunce, tak se nám podařila i realizace satelitních fúzních reaktorů FS 1, FS 2 a FS 3. Dnes je úplnou samozřejmostí, že tato tři minisluníčka ohřívají hustě osídlené polární oblasti a posilují zimní oblohu. Navíc rozkládají nežádoucí (umělé i přírodní) pozemské látky, s nimiž jsme si nevěděli rady téměř sto let. Jde vlastně o reaktory tvořené rozžhavenou plazmou, které drží pohromadě vlastní gravitací. Byly spuštěny řízenou termonukleární explozí a budou v provozu asi tisíc let. Jejich dráha je korigována gravitačními lany z Venuše a z Marsu.
Při stavbě dnešních energetických komplexů jsme samozřejmě neznali anihilační* reaktory (AR). AR konečně začnou se získáváním naprosto neomezeného množství hmotové energie přímo na Zemi. Anihilace má totiž o dva řády vyšší energetický výtěžek než klasické jaderné reakce. Experimentální reaktory, využívající anihilace* negatronů a pozitronů, byly nedávno nahrazeny antimionovými anihilátory. Anihilace antimionů (těžké pozitrony nazývané »mí plus«) s hmotou je, jak se zdá, reakce, kterou jsme po staletí hledali. Máme skutečně neomezené a čisté energetické zdroje, které nám umožní i případné přesídlení na jinou planetu. Téměř úsměvné nám dnes připadají neefektivní spalovací technologie prehistorických lidí a parní turbíny, které pamatujeme ještě ze začátku minulého století. Miodukt MFS3 dnes experimentálně dopravuje z vesmírného satelitu antimiony do akumulační miobaráže, která umožňuje nepřetržitý provoz pulzního anihilačního reaktoru AR21. Opravdu objev století!
Přátelé, řekl jsem, že nechci mluvit dlouho. Ať tedy za mne na chvíli mluví naše nové informační centrum s ukázkami starých technologií, které stály u zrodu lidské civilizace.”
V tu chvíli se před Katkou a Františkem, sledujícími opožděný přenos, objevil plochý blikající panel. Na něm stála vyděšená moderátorka a cosi sdělovala posluchačům.
“Panel!,” pokynul polohlasem dědeček a počal napjatě sledovat důležitou zprávu v reálném čase. Projekce záznamu z informačního centra se zastavila a byla překryta přímým trojdimenzionálním přenosem:
“Opakuji,” pronesla moderátorka. “Doktor Isikawa není mrtev. Je však zcela paralyzován a nemůže se hýbat. Přesto projevil přání promluvit k vám prostřednictvím svého holografického duplikátoru, který se k nám za okamžik dostaví. Ano, už je tady.”
“Dobrý den, přátelé!,” promluvila postava. “Slíbil jsem, že za vámi přijdu, ale mám určité těžkosti. Proto zde nejsem osobně a i tak budu muset za chvíli odejít. Lékaři chtějí, abych spal. Ptali se mě, jak se cítím. Nejhorší je, že necítím vůbec nic, ani sám sebe, a nemohu dýchat. V informačním centru jsem ještě vnímal ostrý vpich do krku. Zasáhla mě bambusová šipka s nápisem »SPP« (Spolek za původní přírodu). Sám jsem si ji vytáhl, ale za chvíli začal účinkovat jed. Pak mi dali kyslík a odvezli mě do ambulance. Šipka je v laboratoři. Prý v ní byly nějaké deriváty indolu. Nevím. Možná mám v sobě »kurare« - starý jihoamerický jed. Nemám strach ze smrti. Jsem s ní smířen. Chtěl jsem jen změnit svět a on se brání. Budiž mu to přáno. Věřím, že se naši nástupci nezaleknou. Svět není tvořen jen vodou a kamením. Svět, to pro mě znamená »lidé«. A lidé bez hladomoru, nemocí a válek pro mě znamenají dobrý svět...”
Isikawova postava domluvila a zmizela. Jen František sedí beze slova u svého prohlížeče. Přemýšlí a ani nevnímá, o čem se mluví. Proč se bezpečnostní kontrola zaměřuje pouze na kovy, radioaktivitu, energetické zdroje a explosiva? Jak je možné, že detektor jedů selhal? Asi opět vyhodnotil kurare jako jasmínovou vůni nebo indigo. I dokonalá technika je někdy nedokonalá. Vzpomíná na společné chvíle s přítelem. Na jeho pracovitost, disciplínu, nadšení. Sám už moc chodit nemůže, ale je na tom daleko lépe než Tatsuo. Z biochemických laboratoří ví, co dokáží zdvojená indolová seskupení ve vnitřním prostředí. Tatsuovo srdce už má něco za sebou a takovou zátěž sotva vydrží. A kardiální permutace je v jeho věku nemožná. Použila by se ještě tak do devadesátky. Škoda! Přírodní zákony platí pro každého. Rodíme se a také umíráme. Jenom myšlenka je nesmrtelná. Zůstane ve vzpomínkáck přátel a poslouží těm, kteří přijdou po nás. Vývoj techniky se zastavit nedá. Tak jako se nedá zastavit život lidstva, který dnes znamená spojení člověka s technikou…
* anihilace-(vzájemné zrušení hmoty částice a antičástice za vzniku mimořádného množství energie záření, kinetické energie, případně i dalších menších částic)
Mischo: Je to skôr prednáška. Postava manželky slúži iba na to, aby jej, teda vlastne čitateľovi, autor povedal to, čo malo vyplynúť z deja. Nenašiel som pointu, iba plané moralizovanie.
Dáša Mehešová: Poviedka ma ja napriek tomu, že námet záchrany ľudskej budúcnosti pomocou prevratných (aj ekologických) technológií nie je žiadnou novinkou – prekvapila. Ide o klasickú SF, v ktorej si autor dal veľmi záležať na peknom a pútavom opise, ktorý vynahradí trošku statický dej. Nádherná je aj nová periodická sústava prvkov, tam autorova fantázia kulminovala v nádhernom systéme, ktorý sa oplatí sledovať aj ďalej. V štruktúre poviedky troška ruší občas nejasný prechod medzi realitou a predkladaným záznamom minulej reality a absencia vyvrcholenia. Rada by som vedela, čo bude ďalej a ako vznikli niektoré neuveriteľné pomenovania prvkov, pripomínajúce živé stvorenia.
Ego: Je veľký rozdiel medzi slovami duplikátor, explózia a duplikát, fúzia. Aké následky na klímu by malo prehĺbenie a zmena reliéfu dna oceánov? Vložka s tabuľkou (sústavou) prvkov je možno poučná, ale úplne zbytočná.
Tono: Príliš dlhá, tým pádom nudná poviedka. No najväčšou päsťou na oko sú niektoré nápady, ktoré sú nelogické, alebo odporujú základným vedeckým či technickým princípom. Odporúčam viac sa venovať vede, zamerať sa na dialógy a menej opisu.
Glip: Pekná slohová práca na tému vízia budúcnosti, ale prakticky chýba dej a pointa
Miloš Ferko – Kuchajda: Poviedka je presýtená nadmerným množstvom vysvetľujúcich pasáži, takže to skutočne nie je poviedka, ale projekt, naviac nedomyslený. Vysušenie vody by zničilo celý ekosystém. Zvyšky deja sa zhlukli do patetických vyhlásení, neohrabane nahradzujúcich pointu.. Projekt beznádejne uviazol na plytčinách autorských snáh.